Kurská kosa

Po cestě do Klaipédy začíná pršet. To trošku narušuje plány, chceme jet na Kurskou kosu, národní park na rusko-litevském polostrově. V Klaipédě se snažíme na internetu zjistit, jak to bude vypadat s počasím. Snímky z družice ukazují zataženo a srážky nad celou Evropou. Obdivovat přírodní krásy v takovém lijáku... V turistickém infu zjišťujeme, jak je to tam s ubytováním (opakuji, že kemping na poloostrově je, průvodce Lonely Planet tvrdí, že ne), a potkáváme další Čechy (doporučujeme nějaká místa v Estonsku) und Deutsche Turisten. No, zaplnili tu místnost pěkně. Jenom zde pracující slečny mají evidentně problémy s němčinou. Přitom je tady všude Němců tolik... Klaipéda má taky lehce německý šmrnc - v architektuře Starého města. Rozhodujeme se na kosu jet, takže směr přístav.
Racci krouží kolem lodi a na kose je příjemný vzduch:o) Všechno je takové... nevyhrocené. Ospalé. Příjemně prázdninové. Duny, písek, borovice, moře, majáky (majáky!!!). Kdekoli člověk zastaví, všude je to hezké. Neustále se potkáváme se kupinkou důchodců na kolech. No, možná až v těch pětašedesáti pojedem do Estonska, stavíme se i tady. Místní klídek je pro důchodce ideální. Jenom kdoví, jestli to příroda do té doby rozdýchá. Platí tady hodně omezení (zákaz táboření mimo -jediný- kemp, parkování jen na vyhrazených místech, zákaz vstupu mimo cesty a do některých oblastí), ale lidi to stejně moc nedodržují. My trávíme noc poslušně v kempu. Naše cesta se chýlí ke konci, čas na malou oslavu, že zatím vše probíhá dobře. Připravujeme proto slavnostní hostinu při svíčkách (no, otyšské čínské polévky a opět pro změnu těstoviny...). Ale i tady je prokletí Pobaltí - divná voda. Možná jen hodně železitá, někde smrdí jak sirovodíková.

26.8. Dopoledne se jdeme podívat na Čarodějnický vrch. V průvodci je napsáno, že děti ho milují. Nám se taky líbí, čím to asi bude? Nejlepší jsou originálně vyřešené lavičky ... Ještě nějaké ty duny a odjíždíme do přístavu. Mají to tady vychytané - auta stojí ve frontě na trajekt, dva kluci se každému vnutí na umytí skel, po nich ještě obchází žebrák bez ruky,...

A zvláštní věc - zpáteční cesta trajektem je zdarma. Samozřejmě - zaplatí se už v ceně jízdy na kosu, ale jestli někdo má možnost přijet z kaliningradského Ruska, může se hezky svézt. My pokračujeme na Kaunas. Kolem dálnice se pasou krávy a čápi, navečer přijíždějí majitelé dojit (ty krávy, samozřejmě), kdo nedojí, prodává u silnice borůvky a houby. Tušíme, že bude opět problém najít spaní. Navíc asfalt pokrývá na sjezd z dálnice a končí v první vesnici. Stejně místním nezávidíme. Vesnice jsou daleko od sebe a špatně přístupné, konkrétně tady je ještě relativně blízko Vilnius se školami a možností práce, jinde jsou ale asi lidi ve své vesnici skoro uvěznění. Nakonec zastavujeme u něčeho, co by si mohlo říkat les, vedla do toho odbočka, ale stan by se musel postavit hned na začátku této cesty. Za chvilku ale projíždí auto, tak zkoušíme štěstí jinde, tady to možná bude dost frekventované, týpek se na nás zkoumavě dívá. V okolí ale nic lepšího není, a tak se po hodině vracíme. Opět auto. Týpek jede zpátky. Tak se smějeme, hlavně když po postavení stanu projede auto potřetí. Stejný typ, jenom dovnitř už jsme v té tmě neviděli. A svítí obrovský strašidelný měsíc jak z kýčovité kulisy k Rusalce.


 
© 2004 Alena Vašíčková, kontakt